Po chvíli poznáš onen jemný rozdíl mezi držením za ruku a uvězněním duše...

Poznáš, že láska není jen mít se o koho opřít a že mít společnost neznamená bezpečí...

Začneš chápat, že polibky nejsou smlouva a dárky nejsou sliby...

Porážky začneš přijímat s hlavou vztyčenou a s otevřenýma očima,

s dospělou vznešeností a ne s žalem dítěte...

Naučíš se stavět všechny cesty na dnešku, protože zítřek má příliš vratké základy...

A po chvíli zjistíš, že i slunce pálí, když je ho příliš...

Tak pěstuj vlastní zahradu, krášli vlastní duši a nečekej, až Ti někdo přinese květiny...

Pak poznáš, že to dokážeš, že jsi skutečně silný a máš svou cenu...

* * * * * * * * * *

Ať je člověk jakkoliv špatný, ať je plný nenávisti, zášti,

pohrdání, neúcty, nevděčnosti či nepokory,

vždy se dá změnit, ač se to mnohdy nepodaří.

Nejbeznadějnějším případem není ten, který je pln nenávisti,

ale ten, který necítí nic.

Tam už není pomoci, jelikož v té chvíli člověk přestává

být člověkem a nezaslouží si odpuštění!

Mějme tedy na paměti, že nádoba, ať je plná čehokoliv,

se dá možná změnit, prázdná nádoba však nikoliv...

* * * * * * * * * *

Jsme v pasti...

Ve zlaté kleci...

V zamčené věži...

V bezpečném vězení, kam jsme se zazdili...

Jsme příliš zbabělí...

Hlavu strkáme do písku...

Popřeme svou lidskost...

Svou svobodu...

Ztratili jsme pokoru...

Nemáme odvahu...

Cestu známe, jít po ní se však obáváme...

Raději zůstaneme zamčení...

Žít bezpečně a v mlčení...

* * * * * * * * * *

" Můj drahý ....,

cítím se, jako by mě někdo udeřil. Uviděla jsem Tě v půl jedenácté a od té doby jsem seděla na židli jako blázen a nebyla jsem vůbec schopná cokoli udělat. Nebyla jsem schopná dívat se na nikoho jiného než na Tebe. Nebyla jsem schopná poslouchat nic jiného než Tvůj hlas. Myslela jsem, že zešílím, když jsi mě jednou v hovoru nazval ´drahá´. Urazila jsem dvě ženy, když jsem s nimi odmítla konverzovat, protože jsem nechtěla poslouchat jejich hlas, ale Tvůj.

Když jsem byla ve Tvé přítomnosti, ztratila jsem svou obvyklou podezíravost a aroganci, kterou mi tak často lidé vytýkají. Chtěla jsem cítit Tvou hlavu na svém rameni. Chtěla jsem cítit Tebe.

Trvalo mi déle než půl hodiny, než jsem dokázala tyto věty napsat. Nevím ani, jak se mám pod svůj dopis podepsat, protože jasně cítím, že dnes jsem ztratila sama sebe."

* * * * * * * * * *

" Můj milý.....,

probouzím se s myšlenkami na Tebe. Tvůj portrét a vzpomínky na opojný večer, který jsme včera společně strávili, nedávají mým smyslům pražádný čas na odpočinek.  Sladký, nedostižný ........, kdyby jsi  jen věděl, jaký vliv máš na mě i na mé srdce. Kdyby jsi se rozzlobil, viděla bych Tě smutného, nebo v nesnázích, i moje duše by byla nutně otřesena smutkem a já bych nemohla nalézt mír.

Ten však stejně nemám, protože jsem už dávno podlehla hlubokým citům, které mě stravují, když slíbávám z Tvých rtů i Tvého srdce lásku, která mě spaluje sladkým ohněm. Minulou noc jsem si teprve uvědomila, že žádný portrét na světě nedokáže zachytit kouzlo Tvé osobnosti. V poledne sice odjedeš, ale já Tě znovu uvidím už za pár chvil. Vidím Tě totiž všude.

Než se znovu shledáme, do té doby, mio dolce amor, Ti posílám tisíce polibků. Neposílej mi však žádný zpátky, neboť potom by se má krev vzňala."

* * * * * * * * * *

...Kde stále sílu brát? Kam před Tebou utíkat?

Z karet si stavět pevný hrad a čekat, kdy začne vítr vát?

Já nechci víckrát vzpomínat! Ten večer měl jsi dávno spát.

Ten večer sis chtěl jenom hrát a já se měla loutkou stát.

Líbat a nemít přitom rád? Takhle by měl svět fungovat?

Večer objímat, ráno lhát?

Polibku ve tmě litovat, když ráno dává noci mat?

Tohle se vážně mělo stát?

Zbývá mi jen si tiše přát -

- JEDENKRÁT NEPROHRÁT...

* * * * * * * * * *

Radost je motýl poletující nízko nad zemí,

smutek však je pták s mocnými silnými černými křídly.

A nás nesou vysoko nad životem, plujícím dole v slunci a zeleni.

Pták smutku létá vysoko, až tam,

kde andělé bolesti stojí stráž nad táborem smrti...

* * * * * * * * * *

Jak mizí přátelé...?

Taky jste si všimli toho, jak naším životem proplouvají lidé?

Jedni přicházejí a zůstavají dlouho, jiní mizí, sotva se ohřejí.

Po některých nám je teskno a u jiných jsme celkem rádi, že se jich " zbavíme" .

Už dlouho pozoruji tento lidský koloběh přátel, známých, spolužáků,

spolupracovníků, milenců i lidí zcela neznámých.

Pro mě je to mysterium, které přináší smutnou jistotu, že tu vždycky

bude někdo, po kom se nám stýská.

Zároveň mi to ale dává obrovskou naději, protože někdo hodný a přátelský se může objevit,

i když v to už vůbec nedoufáme a bojíme se propasti osamění.

Objevit se může někdo nový, ale stejně tak se může vrátit starý přítel, po kterém roky smutníme.

Vrátí se a my zjistíme, že jsme ho vlastně nikdy neztratili.

Jako by to bylo včera, co jsme si naposledy povídali.

Věřte, že mi teď na klávesnici kapou slzy, protože mi před očima defilují usmívající se

a šťastní všichni moji milovaní, kteří jsou daleko.

Moje myšlenky letí do mnoha zemí po světě, ale hledají mé přátele i tady po Moravě a Čechách.

Letí ještě na jedno místo.

Tam, kam my pozemšťané vstupujeme, jen když je ten správný čas.

Zastesklo se vám při čtení po někom?

Tak zvedněte telefon, napište dopis, e-mail, SMS, a jestli to jde, sedněte na tramvaj či vlak

a rozjeďte se na návštěvu...

* * * * * * * * * *